Nemám přístup k internetu!! Takže blog pozastaven! Budu zde jen od kamarádky občas!

Trojnásobná smrt

17. january 2017 at 19:22 | ┼Nemessis mor Morticie ┼ |  Památeční staré příběhy
"Dobrý den, Pane Vráno!" volal na mne muž co stál za stolem v kanceláři. "Dobrý den.." opáčil jsem zasmušile. Muž se na mne chvíli díval s údivem, ale já nic neříkal. Ale po chvíli jsem to nevydržel "Včera mi zemřela dcera, pane." vysvětloval jsem svojí zasmušilost. "Zítra má pohřeb.." dodal jsem. Stále jsem cítil jeho udivený pohled. Po chvíli se ozval "O, pardon. To mě mrzí.." řekl rychle... "Sednite si.." pobídl mě náhle. Sedl jsem si. "Vůbec nevím proč to udělala.." řekl jsem bezmyšlenkovitě. "Jděte domů vyřídíme to jindy. Máte toho plné kecky. Dejte si kafe a čokoládu. Horkou koupel a pak se vyspěte. Potom vám zavolám. Zhruba v sedm hodin budu volat." oznámil mi. "A domluvíme se na jiném termínu." nabízel mi. "To je dobré. To je v pořádku. Děkuji. Vyřídíme to ještě teď." nechtěl jsem domu, chtěl jsem to mít z krku. "Dobrá." opáčil mi hned. "Takže jak se jmenujete celým jménem? A podepište to tu a tady..." pobídl mě. "Elen Vrána" řekl jsem mu. Podepsal jsem ty papíry. Chtěl jsem prodat dům a odstěhovat se za svou láskou mého života. A nemít na očích věci Lori. Když jsem ji volal po cestě domů nebrala to. Tůůůt tůůůt. Nakonec to vzal nějaký muž. "Dobrý den u telefonu doktor Minever Jul. Vy jste příbuzný nebo známý paní Evelíny Vránové?" otázal se mne. "Jsem její manžel." opáčil jsem tvrdě. "Co se jí stalo?" zděsil jsem se. "Zkolabovala když se dozvěděla o smrti vaší dcery." opáčil mi. Bodlo mě u srdce, že jsem myslel, že padnu k zemi. Chtěl jsem do nemocnice za Evelínou. Měl jsem schopnosti. Nadpřirozené. Tedy oni jsou jakoby přirozené, nebo aspoň existují. Když jsem tam došel hned mi ukázali kam mám jít. Když jsem došel do pokoje kde ležela Evelína zrychlil jsem krok. Chtěl jsem jí vidět... Dům její dům byl i můj dům. Měli jsme dva domy. Hodně jsme se hádali. Takže občas jeden odešel do toho druhého. Přisedl jsem si k ní a políbil jsem jí na ústa. "Jdi pryč miláčku. Není mi dobře..." odháněla mě. Tak jsem ji políbil a odešel jsem. Když jsem byl na konci chodby viděl jsem asi šest doktorů jak běží do pokoje Evelíny a jejích spolubydlících. Lekl jsem se a běžel jsem za nimi. Zemřela... řekli mi. Vyrval jsem jednomu doktorovi opodál skalpel z ruky a probodl si srdce. Padl jsem k zemi... Mrtev...
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement