Realita ti ubližuje,protože jsi citlivý...

Třetí oko

7. january 2017 at 1:24 | ┼Nemessis mor Morticie ┼ |  Příběhy duchové a mrtvoly

Seděla ve svém pokoji a pozorovala hvězdy. Hleděla do temnoty noci a přemýšlela nad životem. Nad životem a smrtí. Zrovna padala hvězda a ona si přála být opět se svou láskou. Jen věděla, že tam za ním nemůže. Chtěla odejít za ním, ale tyto dveře pro ni byli zavřené. Hleděla na oblohu a viděla jeho tvář mezi miliony hvězd. Vzpomínala na svůj život a štěstí. Slzy začali téci. Smutek a chorobná bolest duše. Přemýšlela proč ji každý milovaný musí zemřít. Bála se mít kohokoli ráda či milovat. Téměř každý takový ji zemřel. Či ji jinak ublížil. Chtěla s nimi být nějak v kontaktu, ale tento dar neměla. A to ji ubíjelo unitř své duše. Jen o její bolesti nikdo nevěděl. Nechtěla aby kdokoli věděl jak moc trpí. Na veřejnosti se smála a dělala ze sebe komika. Chodila na uměleckou střední. Byla třídní šašek jen aby se ostatní kolem ní smáli a po nocích se krčila v koutě se slzami v očích. Střední ji bavila dělala obor vlásenkář-maskér na soukromém kadeřnickém učilišti.

Ve škole byla vynikající student. I když po nocích trpěla tak se dokázala i v rámci možností nějak učit. Odreagování. Snažila se před tím vším utéci, ale nešlo to. Před tím co máš v sobě neutečeš. To už zjistila. Ale i tak se snažila s tím bojovat. Jenže to bylo téměř nemožné. Postupně začínala pít. Ale tak aby o tom nikdo nevěděl. Byla společenská, ale jen ve škole jinak byla uzavřena v samotě. Modlila se ke hvězdám aby s nimi mohla býti nějak v kontaktu. Chtěla býti nějak s nimi. Bydlela sama v bytě ve vile na kraji města. Měla výhled do přírody. Ráda chodila do zdejšího lesa. Milovala to zde. Po škole vždy zašla na hrob své mrtvé lásce a pak zmizela do lesa. Milovala zde místo pod skálou u potoka. Chodila si sem číst. Či malovat nebo kreslit. A když bylo deštivo tak hrála v pokoji na klavír či housle.


Avšak jednoho dne když seděla ve třídě tak to začalo. Jen tak si sedí v hodině a pozoruje okolí. A pak to uviděla! Postava s černou kápí a svítivými zelenými očima. Měla kostnatou postavu a prošla kolem ní. Leknutím vyskočila a spadla ze židle. Celá třída se na ni udiveně otočila. A pak se začala zuřivě smát. Učitelka je okřikla "Ticho! Je hodina!" zařvala učitelka. Tak postupně utichli. "A ty Lunaro nedělej blbosti! A hned sedni!" tak si sedla. "Vy jste to neviděli?" ptala se udiveně. Vůbec nechápala co právě viděla ani to co se právě stalo. "Co by jsme měli jako vidět? Vidíš snad duchy?" a spolužáci opět vybouchli smíchy. Cítila se trapně a bodlo ji u srdce. Smutek a slzy.

Ale něco na tom bude říkala si v duchu. Rozrušilo jí to a vyděsilo. Byla stále vyklepaná. Třásla se strachy. O přestávce šla na wc a rozplakala se. Najednou zvedne hlavu a nad ní nějaká zelená postava s fialovými očima a divnými křídli. Stálo to nad ní a koulelo to na ní očima. Zaječela. Připadala si jako ve špatném snu. Noční můře. Hororu. Bála se. Tak moc se bála. Nechápala proč to vidí a jiní ne. Když se tak dívala na ten zjev tak si vzpoměla na tu noc kdy viděla padat onu hvězdu. A na své přání když ona hvězda padala z nebe k matce zemi. A už ji to začalo docházet. Museli se ji otevřít nějaká dvířka o kterých neměla ani páru. Tak nějak si to představovala jinak. A svým způsobem nevěřila, že něco takového může býti opravdu možné. Avšak její přání bylo splněno. Otevřeli se ji dvířka do jiného světa.

Zazvonilo. Musela na poslední hodinu. Už se tolik nebála jen trochu svých spolužáků. Vešla do třídy a ostatní už se uklidnili. Tak si sedla do lavice a ponořila se do svých myšlenek. Bylo ji do pláče. Chtěla být s ním ať by to kdekoli. Vše ji ho připomínalo. Ostatní si ji přestali všímat. Dnes měla divný ponurý den. Avšak někdo si všiml, že byla ten den nějaká divná. Jiná. Nerozesmívala okolí. Nesmála se a byla zamlklá. To k ni nesedělo. Ale nikdo ji neřešil. Jak ji stékali slzy po tvářích tak ucítila něčí dotek na rameni. Prudce se otočila, ale nikdo nikde. Něco ji pohladilo po vlasech. Opět se prudce otočila a nic! Začínala mít větší strach než předtím. Pak ji něco pohladilo po tváři otočila se a za ní stál on! Její mrtvá láska!

Teď se lekla nejvíce! Čekala vše, ale jen toto ne! Stál tam tak za ní a usmíval se na ni tím svím úžasným úsměvem. Byl stále tak nádherný. Milovala ho. On ji vše vysvětlil co se stalo, že se z ní stalo medium díky jejímu přání a motlitbám a, že u ní vzniklo tzv. třetí oko. Už to nějak pochopila. Pak jí řekl, že už musí jít a s úsměvem k ni natáhl ruku. Ona mu ji podala. Byla tak omámená a šťastná, že ji podvědomě podala. Po škole šla opět za ním na hrob mu dát rudé růže. Když odcházela zahlédla ho jak stojí u svého hrobu. Opět ji s úsměvem podával ruku a ona ji natáhla zpět. Když šla na autobus u hřbitova srazilo ji auto na přechodě. Na místě mrtvá.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement