Realita ti ubližuje,protože jsi citlivý...

Tajemství měsíce aneb šílenství mé hlavy

19. january 2017 at 1:32 | ┼Nemessis mor Morticie ┼ |  Příběhy o upírech a vlkodlacích

Tajemství měsíce,,,, Stála jsem na balkoně paláce mého otce a dívala jsem se do černočerné tmy. Měsíc už svítil, a na obloze se objevily první hvězdy. Chladný vánek si pohrával s mými polodlouhými vlasy. V měsíčním i denním světle mé vlasy zářily rezavě. Vše utichlo i temný les kam jsem nesměla vstoupit. Nikdy mi nikdo neřekl proč.. Jen se kolem něj šířili různé pověsti... Prý se tu kdysi dávno ztratilo mnoho dívek.. A také jsem zaslechla, že tu žili vlkodlaci. O půlnoci se zde prý scházeli vlkodlačí smečky a lovili upíry.. Nevěřila jsem tomu.. Zdálo se mi to jako pitomost. Ale les mi nedal pokoj.. Co když je to vše pravda? A co když tu opravdu něco takového žije? "Lunno! Pojď dovnitř vždyť nastydneš!" káral mě táta. Vytrhl mě z přemýšlení. Chodila jsem do školy do města Otarra. Byla to základka jak má být? Ne byla plna šílenců. Různých lidiček... S různými vlastnostmi a chováním.


Byla to škola pro slabší žáky.. Ne zvláštní, ale normální základní škola.. Až na to, že byla plna šílenců. Ráno mě vzbudila neznámá melodie. Ale tak líbezná! Byla to melodie na piáno nebo klavír. Seběhla jsem po schodech do sálu pro hosty. A co nevidím! Táta si tam jen tak pohrával na klavír.. Stála jsem tam jako omráčená. Dívala se na to jak hraje. Ale po chvíli jsem si uvědomila, že musím do školy. A úsměv mi zmizel. Vyběhla jsem do pokoje hodila na sebe černé dlouhé šaty. Rychle jsem si rozčesala vlasy a vepnula do nich černé růže. Před zrcadlem jsem se rychle nalíčila. Byla jsem zase tak bledá, bílá v obličeji a černé oči z nich jen temně zářily. Na krk jsem si dala karamelové korále. Uprostřed visela stříbrná lebka s rudýma očima. Na nohy jsem si obula rudo,černé glády a seběhla dolů do sálu. Přes rameno jsem si hodila rudo-černou tašku a vyrazila jsem do školy.

Došla jsem k jezeru a skočila na loďku. Bylo chladno a všude kolem byla mlha. Kolem jezera krákaly černé vrány. Znepokojilo mě to. Tohle bylo dost neobvyklé. Na druhém břehu jsem přivázala loďku a vykročila jsem směrem ke škole. Ale ucítila jsem něco, někoho za s sebou. Lekla jsem se otočila se, ale nikdo tam nestál. Tak jsem zrychlila. Ve škole bylo ticho. Myslela jsem si, že už začalo vyučování, ale před školou stála policie. "Co se tu stalo?" zalekla jsem se. Ale nemusela jsem čekat na odpověď.. Před školou ležela mrtvá dívka. Šla jsem blíž... "Nééééé Mariso!" byla to Marisha. Spolužačka docela prima holčina. "Kdo to udělal? Co se ji stalo?" zděšeně jsem vykřikovala. Ale pak jsem si všimla na jejím krku otisků zubů... "Upír.." vydechl někdo. Znepokojeně jsem přihlížela. Dostala jsem strach, že mě z toho někdo obviní. Vypadala jsem dokonale jako upírka.. Přiznávám věřila jsem tomu, že jsem upír. Naštěstí nepadlo žádné podezření...

"Sharry!"(Šarry) volal na mne Curell(Kurell). Běžela jsem co nejrychleji jsem mohla... Curell na mne pořád volal "Sharry!" a snažil se mne dohnat. Zrychlovala jsem... Pak přišel ten pocit... cítila jsem se jako bych měla horečku... Běžela jsem rychlostí blesku... Než jsem došlápla... proměnila jsem se ve vlka, ale to mi došlo až po pár sekundách. Netušila jsem co se to se mnou děje.. uvědomovala jsem si, že nejsem ve svém těle, tedy ne v tom na, které jsem zvyklá. Byl to pocit zděšení a strachu. Rozhlížela jsem se kolem sebe... Curell běžel s vyděšením v očích co nejdál ode mne. Nechápala jsem to. Běžela jsem dál.... ještě rychleji. Byla jsem rozzuřená a hormony se ve mě bouřily. "Nejsem člověk.. to už vím, ale co tedy jsem?" ptala jsem se sama sebe. Zastavila jsem se.. něco jsem za sebou zaslechla. Otočila jsem se. Za mnou stála smrtelně bledá postava s rudýma očima. Celá byla od krve... Byl to překrásný mladý chlapec. Měl černé vlasy... špičáky... "Upír" vydechla jsem... "Takže je to vše pravda... a já jsem vlkodlak" byla jsem v rozpacích. Nevěděla jsem to po celý svůj život, celých sedmnáct let. Zmizel.. ozvalo se jen zašustění ve vzduchu. Rozběhla jsem se za ním.. hledala jsem ho všude. Po celém okolí, po celém lese, ale byla tma a měsíc krásně svítil. Zadívala jsem se na měsíc a začala jsem na něj výt. Moje vytí se ozývalo daleko široko do okolí...

Nenávist....
Kdysi dávno žila jedna žena Lilli z Plačících Růží.
Bydlela v malém temném gotickém domku, s malou temnou zahrádkou, kde rostli rudé růže. V zahrádce byl i rybníček s bílou labutí. A neustále kolem kroužily černé vrány. Měla dlouhé temně hnědé vlasy, temně zelené uhrančivé oči. Žila sama..všichni od ní do týdne utekly. Říkalo se, že je čarodějnice. Prý každou noc chodí po vesnici, lidem do domů a proklíná je. Nebo jiné legendy či něčí fantazie tvrdí, že vždy o půlnoci zabije nebo unese nějaké dítě. A výhradně malé chlapce. A také se říká, že nenávidí muže a, že by je nejraději všechny vyvraždila. Až na to, že tohle je asi jediné co pravdivé tvrzení z jejího života. Muže k smrti nenávidí. Její vyšinutý svět nikdo nechápe. Je psychicky narušená a má problémy s nervy. Má problémy se soustředěním a sama se sebou. Uvědomuje si, že je pravděpodobně šílená, ale zas tak ji to v hlavě nevrtá. "Mám přece horší starosti než je tohle!" říká. Nesnese když ji někdo řekne, že je šílená, protože pro ni je to zcela normální. Temnota ji pohltila duši, ale ze všeho nejvíce srdce. Její temná mysl je černá jako uhel. Pořád přemýšlí nad tím jak by se dalo vyvraždit co nejvíce chlapů, ale s ještě větší radostí by zabila kohokoli kolem sebe.

Nenáviděla svět, nenáviděla život.
Velice ji bavilo ubližovat jejímu morčeti. Dělalo ji to radost. Když byla malá nikdo ji neměl rád. Tu ubohou dívku. Byla jiná.. šikanovali ji, nesnášeli ji. Nechala se svým způsobem. Tehdy ještě o světě nic nevěděla nic ji netrápilo. Ale ve školce se projevila její šílenost. Zatím lehká, ale postupem času zešílela. Nebo se tak narodila. Ale osobně to bere tak, že zešílela díky tomu co ji okolní svět provedl kvůli tomu co ji provedli LIDE!! Začala nenávidět lidi.. začala z nich mít strach. Co ji zase udělají? Zešílela jsem, zešílela.. říkala si. Temnota a nenávist vůči světu ji pohltila. Šílenost ji začala ovládat. Takhle chodila světem do třinácti a půl let...

Kdy nastal ten osudový den.. Její dávná bohužel těžko zapomenutelná láska, která asi před pěti lety zemřela už se sice nevrátí. I když ji jeho duch pravděpodobně zachránil kdysi život, ale to je jiný příběh, teď do přítomnosti.
Asi po třinácti letech se kolem jejího domku pohnula lidská bytost.

Lili se nejdříve lekla, ale pak zahlédla tu tvář. Ta tvář ji v tu chvíli rozmrazila srdce a Lilli ze zasněně dívala na tu lidskou bytost.... Byla to...

Den smrti Bylo krásné sluneční ráno, když jsem čekala na Bellu. Bella přišla o pět minut později. Ujel ji autobus. Vyrazily jsme do školy, ale na přechodu před školou do nás najelo děsnou rychlostí auto. Skácely jsme se k zemi. Já jsem se praštila do hlavy. Tak mi třeštila hlava...Bella usnula. To auto muselo jet na červenou...My šli na zelenou. To auto hned odjelo...Lidé kolem nás se se zaraženým dechem dívaly jak tam bezvládně ležíme. Upadala jsem do bezvědomí, takže si jen pamatuji jak tam někdo z ničeho nic začal panicky řvát "Dělejte něco! Dělejte sakra něco!" Z bezvědomí jsem se jen na malou chvíli probrala v sanitce. Co se dělo předtím to nevím. Bella ležela vedle mě...Její tělo tam jen tak bezvládně leželo. Vypadala jako mrtvá. Bylo mi do pláče. Chtěla jsem začít plakat, ale přes tu ukrutnou bolest hlavy jsem to nedokázala.

"Elisabeth...Elizabeth.." ozvalo se tichým hláskem vedle mě. Otočila jsem se na Bellu. Měla otevřené oči..spíš přimhouřené. "Jak se cítíš Bello?" zděsila jsem se. Ale tušila jsem to. A také jsem věděla, že umíráme....Kolem hlavy jsem měla obvaz proti krvácení. Byl celý nacucaný.."Děsně...jako kdybych měla každou chvíli zemřít.." opáčila. "Pane, Pane! Kolik času nám zbývá?" ptala jsem se chlápka, který u nás seděl. "Počítám Elizabeth tak..." nedokázal nám to potvrdit. "Kolik?" zajímalo mě... "No upřímně nevím...", "My tedy neumíráme?" ..."Hele jak to mám vědět!" rozčílil se.

Dojeli jsme do nemocnice.... (v nemocnici) Zděšení rodiče za námi přijeli do nemocnice. Ale to jsme nevěděli, byly jsme v těžkém kómatu... (v kómatu) Byla jsem na pláži u moře. Svítilo slunce, ale moc nehřálo. Sluneční záře byla bílá...až trhala do očí..Měla jsem bílé lehké šaty, jako vánek..A v dály stála Bella. Mlčela. Dívala se do země se sklopenýma očima. A plakala..Přišla vlna a zahalila ji . Ale když vlna odešla Bella tam nestála...Chtěla jsem se zděšením vzbudit, ale nešlo to...Cítila jsem takovou bolest...Ta bolest byla u srdce.

Do teď to nechápu.. Nebe zčernalo a začala pršet krev.. Hned na to začal sněžit cukr.. Byla jsem celá od krve a celá bílá a ulepená od cukru... Chtěla jsem se umýt v moři, ale zapomněla jsem..moře bylo plné krve. V tu chvíli jsem ucítila zvláštní pocit v nohou.. A pak jsem viděla, že mám místo nohou rybí ploutev. Byla jsem mořská panna. Vše se točilo.. bylo to jako v blázinci... Nebe se roztáhlo a mezi mraky vysvitla velmi silná bílo-žlutá záře... A já se vznesla k té záři.. Bella mi podávala ruku... a já se ji chytla. Byla jsem zmatená.. Byla jsem v prostoru nad mraky.. "Vítej v nebi! Elizabeth!" řekla. Já se v tu chvíli chtěla co nejrychleji probudit! Ale nešlo to! Odešla jsem z lidského světa? Nebo je to jen sen? Ležím pořád v nemocniční posteli? Nebo mám právě pohřeb...Nebo jsem pod zemí...? Napadlo mě tolik otázek...Ale co se se mnou právě děje?..... (z kómatu) "Elisabeth..Elisabeth.." uslyšela jsem tiše.. nic jsem neviděla jen černo... Pokusila jsem se otevřít oči bez naděje, že se mi to povede.. Otevřela jsem pomalu a nejistě oči...

Spatřila jsem mámin obličej.. "Mami..." zašeptala jsem...nebylo to skoro slyšet.. "Kde je Bella?" strachovala jsem se. Máma se zarazila a pak sklopila oči.. "Co se stalo? Je v pořádku?" zděšeně jsem ječela! Máma se dívala do země a zašeptala "Zemřela..." opáčila.. mě bodlo u srdce jako kdyby mi tam někdo vrazil dýku.. Začala jsem kašlat a vzlykat... V tu chvíli jsem padla k zemi a rozrazila si ještě víc hlavu o podlahu a pořezala se o rozbité skleněné láhve od alkoholu.... Nemohla jsem dýchat... Máma byla opilá a bez dozoru... Neuvědomila si to... "Mami..Mami..." Chtěla jsem ji ještě vidět...Byla jsem v křečích...Krvácela jsem...všude bylo plno krve..a nikdo nikde.. "Bello! Bello!" volala jsem...Milovala jsem ji více než svůj život...tedy ona byla můj život...byla to nejlepší kamarádka...i něco více.. Byly jsme kamarádky na Život a na Smrt...a teď jsme obě mrtvé.. Padla jsem k zemi... a zavřela oči... Nikdo mi nepomohl...Nikdo o tom nevěděl...A kluk, kterého jsem milovala toho už nespatřím... Ležela jsem tam mrtvá....

Po smrti Objevila jsem se na takovém malém plácku... vypadalo to jako nějaká zahrada.. Bylo zvláštní počasí... Byla to zahrada s železným plotem.. a malinkou brankou... Zahlédla jsem Bellu.. Povídala si tam s nějakým klukem. Ale tihle lidé jsou přeci dávno mrtví? Ta zahrada byla plna lidí dávno po smrti... A byl tam i Michael Jackson! A támhle byl Dracula a Elisabeth Bathory s Turzem. Bylo tu tolik lidí... "Hej Elizabeth pojď sem!" volala mě Bella. Všichni na mě zírali.. Bylo mi trapně.. Šla jsem za ni... "Ahoj já jsem Stevan." pozdravil mě ten chlapec... Byl to nádherný blonďák..s delšími vlasy, které zářily jako slunce..jeho záře..

A oči měl nádherné veliké temně zeleno-zlaté.. "Ahoj" řekla jsem očarovaně. Byl jako bůh.. "Jak jsi zemřel?" zeptala jsem se ho. "Ehm..no.." zamyslel se. "Promiň.." zalekla jsem se. "To nic..teď už je to stejně jedno...",, (Stevanův příběh) Byl jsem s kámošem na fotbale... Byl normální den.. jako každý jiný.. Byla Sobota večer. Po fotbale jsem šel dříve než on.. Šel jsem zkratkou, která mi byla osudná.. Bydlel jsem kousek od vlakového nádraží.. rozhodl jsem se, že si zkrátím cestu... tak jsem vstoupil do kolejí.. přímo pod jedoucí vlak.. Smrt přišla hned.. A od té doby chodím po světě jako duch. Nemohu ještě odejít. My všichni jsme duše..neboli duchové, kteří čekají na rozhodnutí. "Mám podobný příběh..." opáčila jsem. Až na to, že mě v smrti pomohla moje máti. "Jak to?",, ptal se. "Máma se opila když jsem byla v kómatu a když jsem z ní dostala jak je Belle, že umřela... tak jsem s rozbitou hlavou po autonehodě, která nás postihla... ,,Začala jsem plakat,,.. zřítila jsem se k zemi rozrazila jsem si hlavu o zem a pořezala se o láhve od alkoholu...",, "To je hrozná smrt.." opáčil. "To by mě zajímalo co je horší jaká smrt? Zabití vlakem nebo několikrát rozražená hlava a vykrvácení na pořezání od láhví...?" uvažovala jsem. "Podle mě tvá...krásko..." odpověděl.. "Krásko?",, divila jsem se... Bella mezitím plakala..

brala to, že jsem ji odkopla... Nepochopila... "Bello pojď sem! No tak...! Prosím!" volala jsem ji. Bella zvedla hlavu... vstala jako omámená a přišla... Jsme duchové... vyvolá nás někdo? "To tak. Nás?",, "Máš pravdu..Je to blbost...",, "A co Wilém a Miroslav? Nenavštívíme je?" vzpomněla jsem si na něho... kluka, který ani neví, že žiji... "Ne!" vykřikla Bella a rozvzlykala se... No tak.. Plakali jsme obě... Stevan mě objímal a utišoval. "Chybí mi máti! Byla opilá... asi si to vyčítá!" a plakala jsem plakala... Byla jsem duch.. Za tím plotem vedla prašná cesta.. a naproti zahradě byl hřbitov... U té cesty byla nějaká škola.. Připadala jsem si jako ve středověku... Až na to, že tou cestou chodili diskanti..a namyšlení lidé.. Ale zahlédla jsem... "Wilém!" vyjíkla jsem... Byl zarmoutilý... Měl skloněnou hlavu... Vlasy měl ostříhané.. V tu chvíli mi vůbec nevadilo, že poslouchá Justina... Obléká se jako barbie disco... a poslouchá nějaké nebudu jmenovat... Bella se usmála a běžela za mnou.. Byl tam i Mirek.... Její láska... Já k Wilémovi nevím co k němu cítím.. je namyšlený..a já nebyla jeho typ... A Bella Mirkův typ taky není.. Teď jsme mrtví...
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement