Realita ti ubližuje,protože jsi citlivý...

Paní lesa dokončeno

3. january 2017 at 4:30 | ┼Nemessis mor Morticie ┼ |  Příběhy o severských končinách

Les a malý domeček v něm. Dům byl zapadlý u rybníka. Obrostlý břečt'anem. Srnky, vlci, hyeny, medvědi a veškerá zvěř k němu chodila. Chodily sem pít či na pastvu. Tráva zde byla živá a chutná a občas se zde našla mršina pro vlky. Rostly zde růže a květiny všech barev. Ploty přírody. V noci byli vidět hvězdy. V noci les ožíval. Byli zde vidět různé přízraky a bytosti všeho druhu. Bylo to nádherné místo. Občas byla k vidění polární záře všech barev. Nikdo zde moc nebýval co se týče lidí. Vládl tu klid a mír mezi vším. V tom domě dávno nikdo nebydlel. Byl lehce rozpadlý. Avšak říkalo se, že v něm straší. Když tudy občas někdo prošel tak prý v domě bývá zelené nebo rudé světlo. A někteří šly za světlem v pusté noci a utopili se v močálech či bažinách.



Nikdo je už nikdy neviděl. Zmizeli. Ano žili zde i bludičky. Bludičky lákající pocestné na smrt. Vlkodlaci vyli na měsíc. Zbloudilé duše míhali se mezi stromy. Avšak nikdo z nich není zlý. Ty bytosti za to nemohou jak vzniknou. Avšak lidstva škoda není. Prostě čistí prohnilý svět od hniloby. To lidé jsou hlavní zlo pro všechny i sami pro sebe. Svět by byl krásný, ale bez lidí. To lidé zničí vše krásné co zde ještě nezničily. Ničí svou planetu a ničí se navzájem. A jestli existuje Bůh tak on stvořil lidstvo. On stvořil zlo. A jestli je Bůh dobrý či Lucifer zlý? Oboje vyjde nastejno. Oni existují. Bohové, Lucifer, démoni, vlkodlaci, upíři, padlí andělé, andělé, mořské panny, tento svět je opravdu skutečný. Co je vlastně světlo a co tma? Co je dobro a zlo? Co je život a co smrt?


Jednou se v lese při procházce ocitla mladá dívka. Slunce svítilo. Všude květy a zvěř. Začátek jara. Květy všech druhů. Lehce splívala s tou nádherou. Měla zelené vlasy s modrými a fialovými melíry. Černo-modré stíny, černé mini šaty s rudým korzetem, černé děravé punčochy a černé botky, návleky v černé barvě a černo-rudé nehty. Milovala přírodu a vodu. Barvitost jara. Vše se kolem ní lesklo a svítilo barvami. Moc to tu neznala. Nedávno se přestěhovala do těchto krajů. Kráčela po pěšince mezi květy a ocitla se v nádherném tajemném lese. Ptáci zpívali v korunách stromů. Vždy chtěla na sever. Island či Švédsko za mořem, krajinou, krásou a klidem, za polární září. Splnilo se ji to. Vždy ji sem táhlo to tajemství těchto končin. Vodopády, divočina. Prý je to kraj skřítků,víl a různých bytostí.


Uchvácena stromy, nebem, krásou narazila na potok. Sedla si na kámen a vybalila své malířské potřeby. Tu nádheru si musela namalovat. Kreslila stromy, půdu matičky země s potokem, oblohu mezi stromy, kameny, větve...Pak usnula...
Byla tma a hvězdy na obloze jasně svítily. Ležela na něčem tvrdém. Probírala se. Když otevřela oči zděsila se. Toto místo si nepamatovala. Neznala ho. Díky síle měsíčního svitu a hvězdám viděla matně okolí. Nějaké kamenné zdi a tvrdá zem. Kde to jsem? Působilo to jako nějaký dům. Zvláštní. Něco se kolem ní mihlo. Co to bylo? "Jsi vzůru?" proneslo se vzduchem. Kolem ní ležely její kresby. Rozhlédla se. Nikde nikdo. Najednou se před ní zjevil nádherný zvláští mladík. Měl modro-bílé dlouhé vlasy uhrančivé žluté oči a bledou plet'. Z hustých vlasů čněly dvě špičaté uši. "No co tak koukáš? Ty nás neznáš?" divil se. Co to? Dívka seděla na zemi čníc překvapením. "Nu co je. Ty nejsi lesní víla? Co mlčíš?"...divil se čím dál více. Začínal přešlapovat.

"Ne. Já jsem člověk. Pokud vím." odvětila zmateně. "Člověk? No o to více bys tu neměla být." odvětil zaraženě. "Avšak kdysi mi zmizela sestra do světa lidí. Jsi ji dost podobná. Sleduji tě už dlouho. Něco ti ukážu." nedokázal to říci. Prostě nedokázal. Asi se bál své matky. Jestli byla krutá? V rámci ano. Musela. Bál se jí, ale měl ji rád. Přeci jen byla jeho matkou. Rodinou a otec odešel. Věděl moc dobře proč. Vzal ji za ruku. Vedl ji kolem rybníka ke skalám. Co má v plánu? Bála se, ale i ji k němu něco táhlo. Měla takový divný pocit. Jako by ho znala. Celou věčnost. Měl v sobě něco magického. Přitažlivého. Jeho žluté oči zářili jako hvězdy v temnotě noční oblohy. Dovedl ji na vrchol skály u vodopádu. "Dívej! Toto miluji! Sem chodím když chci být sám. Nádhera noci." a ukázal na obzor. Obzor se míhal nádhernými barvami. Žlutá,oranžová,zelená,modrá,fialová,červená,růžová. Mezi hvězdami. Polární záře. To je nádherné. Byla tím jevem uchvácena. Vždy to chtěla vidět na živo.

Objal ji. Tak se tak v objetí dívali na noční oblohu. Na hvězdy a do míhajících se barev. Byla tak štastná. "Znám tě už dlouho." pronesl tichem a hučením vodopádu. "Miluji tě už dlouho." a políbil ji. "Tak dlouho na tebe čekám v osamění. Celou věčnost. Lásko." zahleděl se jí do očí. Smutně ale i radostně. Dívka vůbec nepobírala. "Cože?" vyhrkla překvapeně. "Ano. Chtěli tě zabít. Původně patříš do lesa. K nám. Má matka z mým otcem tě chtěli zničit." div se nerozplakal. "Proč?" zněla vyděšeně a zmateně. "Původem jsi víla lesa. Odsud. Má právoplatná královna a nevěsta. Když jsem tě zde kdysi uviděl byla jsi tak nádherná a tajemná. Zamiloval jsem se. Na první pohled. Měla jsi být mou ženou a královnou lesa. Ty jsi právoplatná královna těchto lesů. Já jsem syn Paní lesa. Právoplatný dědic trůnu. Jen mé matce a otci se to nelíbilo, že bys měla být na trůně se mnou. Nikdy mne v lásce neměli. Sestra se tehdy naštvala a utekla do světa lidí. Raději se stala člověkem, než být dcerou tak krutých vládců. Nenáviděla je." začal.

Barvy polární záře se míhaly temnotou. Vodopád rušil mrtvé ticho. "Kdo že jsem?" proneslo se tichem. Dívka nechápala. "Jsi víla lesa. Má královna. Vybral jsem si tě už před pěti tisíci lety. Jen pro tvou záchranu jsi zde na tomto světě jako člověk. V našem světě jsi ještě starší. Avšak Paní lesa má matka to nechtěla a otec též ne. Vládcové lesů. Kdysi si les rozdělili na dvě části. Matka vládne světlu a otec temnotě. I když já bych řekl, že oba jsou temní a krutí. Já sám je rád moc nemám. Spíš oni mne. Jednou jsem prostě nějak vznikl. Oni si zde našli hmotná těla co ukradli lidem. Stále je mění. A já mám tu schopnost si hmotné tělo vytvořit. Avšak raději jsem bez něj. Raději jsem v nehmotné podobě. Lidská hmotná těla jsem též zkoušel a vůbec se mi to nelíbilo. Lidské schránky jsou nestabilní. Hned se rozpadnou. Kor když se pereš s obry." a zasmál se.

Seděli pak chvíli tiše vedle sebe. Políbila ho. Něco ji na něm přitahovalo. Byl nádherný. A nebyl nudný člověk. Byl roztomilý. Ty jeho vlasy,oči,a špičaté ouška. Úchvatný. Tak se líbali pod širým nebem, hvězdami, planetami, lunou u nádhery šumu vody, větru...v barvách květin. Louka plna květit. "V tomto údolí žije mnoho bytostí. A lesy zde patří nám. Avšak ne každý patří k nám. Žijeme zde v jednom stromě. Ve stromě života. I když většina nepochází z našeho světa. Prostě jsme bytosti a strážci přírody avšak nejsme odsud." proneslo se tichem. Zamilovala se. Byl úžasný. Asi má pravdu a patříme k sobě. Spřízněná duše. Krásný pocit jako by létala v oblacích. "Vážně mne miluješ?" pronesla. "Ano. Má královno nebes. Vezmeš si mne?" odvětil. "Ano! Lásko!" vylítlo z ní. "Opravdu?" byl nadšen. "Ano!" byla v euforii. "Jen se musíš dostat zpět do své podoby. Musíš projít evokací. Po staletí jsi zde jako "člověk" v lidské podobě. Evokace je nezbytná." pronesl vážně.

Věděla co je evokace. A věděla, že ji nemusí přežít. Evokace je celkově hodně složitá a hodně nebezpečná. Tak z 95% končí smrtí. A též jde o to o jaký druh evokace jde. Evokací se otevírá všech 666 pečetí pro přivolání Lucifera. Když se nepovede otevřít všech 666 pečetí je zle. Jestli měla strach? Docela ano. Chtěla být se svou láskou šťastná a živá. Nechtěla zemřít. Ne teď. Když našla důvod žít. Ale též sama věděla, že evokace je nezbytná. Byl to pocit jako by to vše věděla. Jako by to vše byla pravda. Cítila to. Věděla to, že je to pravda. Tak s evokací souhlasila. Chtěla být se svou láskou po té době. Les milovala. V lesech vždy trávila mnoho času. Les pro ni byl domovem. Běhávala po lesích a lukách od malička.

"Nejprve, ale musíme zničit paní lesa mou matku a vládce temné části lesa mého otce. Až pak můžeme být navždy spolu, má drahá lásko. Překročili jsme věčnost času daleko od sebe. Byli od sebe odtrženi a tebe mi chtěli vzít úplně. Ty jsi právoplatná nástupkyně na trůn. Ty máš právoplatně vládnout nám všem. Má matka už dávno vládnout s mým otcem neměli. Už dávno se měli vrátit do našeho světa. Domů. Porušili naše tradice i zákon. Je na čase aby nastoupil konečně pořádek a řád. Musí býti potrestáni za své hříchy a zločiny, které napáchali. Musí býti zničeni dle našeho řádu a zákonů. To rozpoutá válku. A to je ve hvězdách zda ji vyhrajeme. Přichází boj na život a na smrt. Boj za naši lásku. Jestli je naše láska upřímná tak vyhrajeme." začal ji vysvětlovat.

"Aha. Oni nás jinak nenechají? A jak je tedy musíme zničit. Co je za potřebí tedy vše udělat aby jsme byli spolu navždy šťastní, lásko?" pronesla zamyšleně. "Jak jsem řekl. Válka. Musíme je zničit. Víš co rozumnější bude když evokace proběhne co nejdříve. Než to začne. Pojď lásko má lesní paní půjdeme." políbil ji tak něžným polibkem na ustaraná líbezná ústa zahleděl se ji hluboce do očí a vzal ji za ruku. Rozešli se do hlubin lesa. Přicházelo ráno a polární záře barvila obzor neskutečnou krásou. Cítila naprostou euforii. Blaho jako nikdy předtím. Splnil se jí její sen najít svou pravou lásku. Ten pocit ji hřál u srdce.

Došli k řece uprostřed lesa. Les spal. U řeky byla malá lodička ze dřeva. Stoupl si do ni a pomohl ji za ním. Loďka se zahoupala a vytvořila řadu vln. Začal pádlovat proti směru řeky. Sedla si. A tak pluli po vodě kamsi. Neznámo kam. Neznala to zde. Nedávno se nastěhovala do těchto končin. "Kam plujeme?" zeptala se náhle. "Za mými přáteli. Budou pomáhat s evokací. Už brzy budeš mít svou pravou podobu a budeš to opět ty má paní." odvětil. "Ano už brzy" zamumlal si pro sebe. Dopluli ke břehu malého ostrova. Vystoupili z lodě. Domy zde byli ve stromech a v matce zemi. Některé ve skalách. Bylo to zde nádherné. Všude barevné květy a veskalách mlha.

Jen co vylezli na pevninu tak už všichni byli připraveni. Měl své schopnosti. Tak je svolal už z lodi. Vše bylo domluveno a připraveno. Vítali jako svou královnu a paní. Nakonec se dozvěděli, že jeho rodiče už byli zničeni. Vypukla vzpoura a čekání na své právoplatné vládce. Zdejší bytosti z celého širého okolí se nasrali a zničili je. Odvedli ji do skal na kultovní svatý kámen. Položili ji na svatý kámen a kolem ní dali mech,větvičky,trávu,kameny,byliny a nějaké barevné květy. Potom ji polili nějakou bylinou směsí a potom čistou vodou ze zdejších pramenů a gejzírů. Oklepala se zimou. A pak upadla do něčeho jako tranzu.

Bylo to něco jako hluboký spánek. Stmívalo se. Už byli vidět hvězdy a polární záře barvila oblohu. Udělali kolem ni kruh a spojili ruce. Pak postupně otevřeli všech 666 pečetí. A přivolávali její původní část duše. Když se povedlo její původní duši připoutat k tělu a zlidštělé čášti celku duše tak přivolali boha Vesmíru a nebes a boha Přírody tak ty části duše spojili v jednu duši. V tu původní takže ta lidská část vpodstatě zanikla. Dívka se probudila a viděla trochu jinak. Zaostřeně. Měla silnější sluch. A nesmrtelné tělo. Mohla vždy kdy chtěla opustit své hmotné tělo. Nebyla nijak ke svému hmotnému tělu připoutána. Mohla z něj kdykoli odejít.

Všichni jásali radostí. Její vzpomínky na lidskost ji zůstali a veškeré o tom kdo opravdu je a byla se ji vrátili. Měli spolu vesmírnou svatbu v jejich světě a vládli spolu potom už jen svému světu. Do toho lidského se jim už nechtělo. A jsou šťastny navěky věků....
 

2 people judged this article.

Comments

1 Anonym Anonym | Web | 3. january 2017 at 10:20 | React

Ahoj, prečítala som viac tvojich článkov a veľmi sa mi páčia. Chcela som sa spýtať, či nepoznáš náhodou niekoho kto sa venuje, poprípade študuje scenáristiku? :)

2 Nemessis Nemessis | Web | 3. january 2017 at 13:00 | React

[1]: Bohužel neznám

3 Lady -A Lady -A | Web | 3. january 2017 at 14:17 | React

Jsem nadšená z našeho spřátelení! :)
Už jsem si Tě přidala také. :)

Nyní si jdu přečíst tvé povídky, pořádně.
Už se na ně moc těším. :)

S láskou -A

4 Nemessis Nemessis | Web | 3. january 2017 at 14:29 | React

[3]: To budu ráda :-)

5 Boriana Boriana | Web | 3. january 2017 at 16:31 | React

Moc krásně napsáno. Máš bohatou slovní zásobu a umíš s ní pracovat. :-)

6 Nemessis Nemessis | Web | 3. january 2017 at 16:32 | React

[5]: Děkuji. Miluji psaní :-)

7 Jára Jára | Web | 3. january 2017 at 16:41 | React

Zajímavé čtení ...láska, fantazie, temnota, smutek..od všeho trochu.

8 Nemessis Nemessis | Web | 3. january 2017 at 16:49 | React

[7]: Děkuji tak to má být

9 DRAK DRAK | Web | 3. january 2017 at 17:55 | React

jsem v běhu, takže čtení odkládám,
ale vrátím se

10 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 3. january 2017 at 18:00 | React

[9]: Dobrá škoda. Chápu :-)

11 born-fit born-fit | Web | 3. january 2017 at 20:01 | React

👌🏼👌🏼👌🏼👌🏼👌🏼super citanie

12 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 3. january 2017 at 20:02 | React

[11]: Děkuji to mne těší ;-)

13 yuu. yuu. | Web | 3. january 2017 at 20:27 | React

ráda bych, ale jsem kritický dement, který není schopnej přidat víc článků za měsíc než jeden
píšeš fajn, jen ty gramatický chyby bolí #grammarnazi

14 yuu. yuu. | Web | 3. january 2017 at 20:28 | React

P.S.: DOBRY ANIME !! A AKAME GA KILL JSI VIDELA? :D

15 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 3. january 2017 at 20:32 | React

[13]: Děkuji.

[14]: Myslím, že viděla ;-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement