Nemám přístup k internetu!! Takže blog pozastaven! Budu zde jen od kamarádky občas!

Soutěž první kolo

6. november 2016 at 19:57 | Devil Lunneamora┼ |  Soutěže v psaní

Irei
Jsem pokročilá
Psaní miluji

Maska

Stojím na mostě a koukám do řeky pod ním. Mé rudé vlasy vlají ve větru, na sobě mám černé, dlouhé šaty. Přemýšlím, zda si mám tu odpornou masku, kterou mají i všichni ostatní, sundat. Vzpomínám na mého přítele, který si jí jednoho dne sundal. Nevydržel ten nátlak společnosti...spáchal sebevraždu. Stejně jako má kamarádka. Na rodinu nemyslím, protože ta se chová jako ostatní...skrývají to, čím opravdu jsou...jejich pravá tvář je tajemství.

Jsem rozhodnutá...Otočím se směrem k davu a sednu si na zábradlí. Strhnu si masku, zahodím ji a spolu s ní všechna má tajemství. Všichni na mne pohlédnou. Vidím jejich zhnusené obličeje, dospělí k sobě tisknou svoje děti, slyším jak si o mne šeptají nehezké věci. Nevnímám je. Zavřu oči...Zakloním se, pustím se zábradlí...Padám do ledové vody...Konečně budu volná...


Probudím se. Ležím v černé trávě a koukám na bílou oblohu. Jsem mokrá. Posadím se, rozhlížím se. Nedaleko ode mne je červená řeka. Celé to místo bylo nádherné. Postavím se. Najednou kolem mne proběhnou děti. Smějí se a kopou si s míčem. Teprve teď si všimnu lidí, kteří jsou všude. Jsou šťastní. V dáli vidím mojí kamarádku a mého přítele. Uvědomím si, že se nacházím v nebi. Konečně už nemusím mít tajemství...Konečně můžu být sama sebou.



Yami
Pokročilá
Psaní je něco, kde si vybíjím frustraci, pocity, nápady. Nejde říct, že ho mám ráda, nebo nemám ráda. Ten pocit se nedá popsat slovy :)

U nás ve městě je takový strom. Lidé kolem něj každý den procházejí a pomalu nikdo si jej nevšímá. Jenže vždy, když jsem kolem něj procházela já, jsem měla jiný pocit. Nebyl to normální strom. Alespoň pro mě ne. Teda, myslela jsem si to. Možná jsem v to i tak nějak doufala, že pro mě existovalo alespoň něco, co bylo výjimečné, když už jsem sama byla v davu. Nechtěla jsem se tolik odlišit od ostatních, ale vždy jsem chtěla mít něco, díky čemuž bych věděla, že to jsem já. Možná jsem tak zoufale hledala něco, že mi ten strom přišel jiný a pro mě důležitý a zajímavý, zvláštní.

Jednoho večera jsem se vracela domů a znovu šla kolem onoho stromu. Udělali kolem něj cestu a chodník a komplet ho odřízli od okolité přírody. Bylo mi ho smutno. Zastavila jsem se před ním. Vydechla jsem obláček páry a podívala jsem se nahoru, snad abych po něm vyšplhala. Dotkla jsem se jeho kůry a něco mi projelo hlavou. Lekla jsem se a podívala se kolem. Nikde nikdo. Tma, začínající mlha, rozsvícené lampy. Chtěla jsem se ho znovu dotknout, ale těsně před tím jsem stáhla ruku. Jsem šílená. To není normální. Haha. Hystericky jsem se tomu smála u sebe v hlavě. Stromy přece nemluví. Zakroutila jsem hlavou a říkala si, že jsem vypila asi moc čaje.

Chtěla jsem udělat krok, ale něco mě táhlo, abych se toho stromu znovu dotkla. Už jsem natahovala ruku, ale těsně před stromem jsem se znovu zasekla. Tak jo. Buď blouzním, nebo to je fakt pravda. Nadechla jsem se a dotkla se kůry. Projel mnou ten stejný pocit jako předtím. Tak to začíná být teda zajímavé. Slyšela jsem plno hlasů, všechny říkaly něco jiného… Snad jakoby spolu mluvily. Vtom však zahřměl jeden hluboký hlas, který mnou projel jako blesk. Zalapala jsem po dechu. Znovu. Tentokrát jsem ho však slyšela čistěji. "Co tady chceš?" S otevřenou pusou jsem zírala na strom před sebou. Nikdo tady přece nebyl. Už jsem se nadechovala, že ze sebe něco vykoktám, ale strom zavrzal. "Nespadne to na mě, že ne?" Podívala jsem se směrem nahoru, abych se ujistila, že tam není žádná volnější větev. Jenže všechen pocit byl najednou pryč. Bylo ticho. Odtáhla jsem ruku a znovu ji přiložila. Nic. Osahávala jsem celý kmen stromu, kam jsem až dosáhla. Pořád nic. "Hele, dívej se na tu babu, má snad něco s tím stromem?" Říkal nahlas jeden kluk tomu druhému, jak procházeli na chodníku oproti. Bezradně jsem se zády opřela o strom a zaklonila hlavu. To jsem šílená?

Inkognito
začátečník
baví mě, mám ho rád, naplňuje mě

Po smrti otce jsem zdědil dům, samozřejmě svůj byt jsem prodal abych si mohl alespoň částečně zařídit ten starý a na první pohled zatuchlý dům. Ale byla to jedna z nejkrásnějších věcí, co mi po otci zůstala.... do teď. Už druhá noc, druhá noc tady a já mám takový strach, kdybych tak měl kam jít. Všechno to začalo včera ráno, když jsem vstal. Po chvílích podřimování a nadávání jsem vešel do párou zahalené koupelny, bydlím sám a pocit, který mě v tu chvíli popadl byl nezapomenutelný stejně jako to, co jsem uviděl v zrcadle. Doteď to mám před očima, jako bych měl v myšlenkách nastavenou tapetu... to zrcadlo, ten nápis "VNÍMEJ MĚ!".
Na telefonu se zrovna přesunul čas na 3:07 a já pořád nemohl usnout. Pořád jsem přemýšlel, co jsem to včera ráno vlastně viděl v zrcadle. Od malička věřím všeljakým nadpřirozeným jevům a různým teoriím o duchách, ikdyž to pojmenování zrovna na důvěryhodnosti nepřidává. Ale teď, teď když se něco divného děje mně, tak nevím čemu věřit. Do toho ten strach, tak intenzivní a neúprosný strach. V ten okamžik se celá předsíň rozsvítila a začala blikat všemi barvami - puštěná televize. Vyběhl jsem do obýváku, ze kterého vycházela všechna ta světla. Na obrazovce byl zrovna nějaký postarší muž s delšími, co ukazoval směrem na kameru. Zvuk byl vypnutý, tak jsem v tu chvíli nevěděl co vlastně říká. Chtěl jsem televizi vypnout, ale nedalo mi to a přidal jsem na hlasitosti. "Vnímej mě, poslouchej!" to je to, co povídal ten muž. Televize jako by se zasekla, dokola se ozývalo "Vnímej mě, poslouchej.... Vnímej mě... vní...." v tu chvíli jsem omdlel. Když jsem začínal přicházet k sobě, stála nademnou mladá slečna, mohlo jí být sotva 20. Měla na sobě bílou, avšak roztrhanou a až odporně špinavou, noční košili. Snažila se mi něco říct, ale já jako bych ani nemohl slyšet asi následek toho omdlení. Musel jsem se začít soustředit, sebrat všechnu sílu a zaměřit se na její vybledlé rty. "Už mě vnímáš? Já za to nemohla, nechtěla jsem to, nutili mě" ... Ty slova jako by mě kopla přímo do rozkroku, překonal jsem sebe sama a zvedl se. Ta mladá dívka, ale zmizela. Nikde ani známka po její přítomnosti. Možná to byla nějaká halucinace.... proběhlo mi po přehrání všech těch slov hlavou.
Byl jsem utahaný, konečně jsem měl pocit, že usnu. Namířil jsem svou malátnou chůzi přímou cestou do postele.
,,Co to doprdele.." snad jsem to až zakřičel. Celá postel byla posázená jakýmisi fotografiemi, některé byly nepoškozené a jiné naopak roztrhané na malinké kousíčky. Přes to všechno byla páska, tmavá černá páska, nejspíš z videokazety. Na fotkách byla ta dívka, která ještě před chvílí nademnou stála..... s mým otcem.... Na jedné z fotek byla s nějakým mužem, a otec ji mezitím... to ne... znásilňoval. Na jiné, ji zase otec nožem řezal do stehna a usmíval se jako na fotku do ročenky... Zase jsem málem omdlel, ale ustál jsem to. Pozvedl jsem hlavu a intuitivně se poohlídl nad postel. Rudým až hnědým čmáraným písmem stál na zdi nápis. ,,Vidíš, slyšíš tajemství"

K.
Považuji se za začátečníka.
Baví. A hodně.

Vidím. Vidím Stíny. Blíží se. Plíží se. Obklopují mne. Měsíc stoupá a můj průvodce, Korpi, si brouká poslední píseň sklíčenosti a spoutanosti. Od nynějška bude opět volný. Opravdu jsem to chtěl vidět? Být přítomen? Vždyť je nesmyslné věřit těmto stvořením. Jsou jako démoni. Úlisní. Zatímco přemýšlím, Korpi odkládá svou kápi. Takže takhle probíhá démonické zasvěcení? To bylo to jediné, na co jsem dovedl myslet. Ale pak jsem vzpomněl na slova toho starce: "Nemluvím o přízracích. ... Démony můžete porazit. Ale Stíny nemůžete porazit silou... Musí být přijaty." Ano. Démoni jsou těmi Stíny. A Stíny jsou oněmi démony. Točila se mi z toho hlava. Mé oči mi celou dobu sloužily, jak nejlépe uměly. Ale stejně jsem byl slepý. I nyní jsem byl jen slepcem. A přitom ten slepý je schopen vidět tolikero více věcí, tolikerými různými způsoby. Ale nyní - nyní musím přestat vidět. Musím zavřít oči.
Slyším. Jsem slepec, který proplouvá poznáním. Kruh se uzavřel. Stíny dávno prošly kolem mne. Obklopovaly Korpiho. Byly schopny a ochotny ho proměnit do podoby, v níž bude mlčky přihlížet utrpením, nad nimiž bude nad oblaky kroužit a dolů, pokud vůbec kdy, dolehne pouze jeho skřípavý a hrbolatý havraní skřehot. Napadlo mě, že bude vlastně daleko spoutanější než kdy dříve. Takto mohl promlouvat. K čemu bude dobré tiché třepetání křídel v poryvu větru, ve kvílení bouře? Stíny se spojily. Jejich dlaně se dotýkaly navzájem. Kruh byl nyní pevně utvořen. Stačilo jen počkat. Stát opodál, držet oči zavřené a nechat myšlenky utvořit obraz toho, co se skutečně děje kolem.
Tajemství. Takto jedině a správně se dal popsat průběh toho podivného ticha, které mělo představovat rituál. Tajemství. To bylo ono slovo, které měl stařec na mysli. Stín byl tajemstvím. A tajemství představovalo Stín. A jeho pochopení bylo opět velkým tajemstvím. Neboť jako havran bude Korpi mimo dosah lidské mluvy, rukou a nohou. Bude sám. Bude sám se sebou. Sžije se se svým Stínem a démoni nad ním budou mít moc pouze fyzickou. Nikdy více nenaruší jeho mysl. Ale k tomu, aby dosáhl tak vysoké osobní duševní odolnosti, musel být sám. Dlouho. A sám. Tajemstvím síly byla samota, někdy útrpná, jindy inspirující. Čas odpočinku i strádání - stesku. Ale vždy to byla samota. A když tohle Zet konečně pochopil, otevřel oči a procitl do ranního svítání.







 

Be the first one to judge this article.

Poll

Hlasuj o nejlepší příběh 1.kolo

Irei
Yami
Inkognito
K.

Comments

1 Inkognito Inkognito | Web | 7. november 2016 at 18:03 | React

Těžko bych dokázal vybrat nejlepší, všechny jsou skvělé :)

2 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 7. november 2016 at 22:39 | React
3 L Arpet L Arpet | Email | Web | 8. november 2016 at 20:14 | React

příběh máš na mailu ;-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement