Realita ti ubližuje,protože jsi citlivý...

Soutěž 2.kolo

15. november 2016 at 21:04 | ┼Lady de Vampire Victoria┼ |  Soutěže v psaní

Irei
Jsem pokročilá
Psaní miluji

Když mi bylo pět let, zemřeli mí rodiče při autonehodě. Tím jsem se dostal do péče mé tety, která mi nevěnovala moc pozornosti. Jen mě ráno odvezla do školy a to bylo vše. Ze školy mě vyzvedával její kamarád. Toho jsem měl moc rád. Vždy mi uvařil dobré jídlo, poté si se mnou hrál. V noci mě uložil do postele a odešel.
Na základní škole to bylo celkem dobré, ale jakmile jsem přestoupil na střední školu, vše se změnilo. Z nějakého důvodu jsem byl středem posměchu. Vadilo jim, že nosím černé oblečení. Jen jedna dívka mě měla ráda. Jmenovala se Kiara. Blonďaté vlasy nosila spletené do copu a nosila brýle. Byli jsme nejlepší přátelé do doby, kdy se odstěhovala. Poté jsem měl jen tetiného přítele.
"Alexi!" Mával na mě z dálky Petr, který stál na parkovišti u svého auta. Usmál jsem se a přiběhl k němu. Pozdravili jsme se, nastoupili do auta a jeli domů. "Hej! Máš nějaké úkoly?" Zeptal se po chvíli jízdy. "Jo...pár jo. Proč?" Řekl jsem trošku otráveně. "Tak...až si je napíšeš, mohli bychom někam zajet. Co ty na to?" Kývl jsem.
Když jsem se naobědval, udělal úkoly, nasedli jsme do auta a jeli do kina. Tam dávali zrovna nějaký horor. Zatím co jsem se koukal na plátno, všiml jsem si, že Petr na mě hledí a nad něčím přemýšlí. I cestou domů mlčel.
"Počkat!" Všiml jsem si, že nejedeme správnou cestou. "Petře? Kam to jedeme?" Zeptal jsem se. "Na hřbitov navštívit tvé rodiče." Odpověděl. Pak opět nic neříkal do doby, než zaparkoval.
Vylezli jsme z auta a šli směrem k hrobu mých rodičů. U něho jsem si klekl na studenou zem. Náhle mi Petr ze zadu něco obmotal kolem krku. Začal mě škrtit. Bránil jsem se. "Víš..." pošeptal. "Kdyby jsi nebyl na živu, tvá teta by pracovala méně a já bych jí mohl požádat o ruku...Nemáš ani tušení, jak dlouho jsme to s tvou tetou plánovali." Po těchto slovech jsem měl pocit, že mi explodovalo srdce jako časovaná bomba. Takže jsem už neměl nikoho. Přestal jsem se bránit. Poté si vzpomínám jen na tmu a ticho.



K.
Považuji se za začátečníka.
Baví. A hodně.
Bylo nádherné poledne, přestože ne přímo slunné. Ale nádherné. Klidné. Samozřejmě pouze natolik, nakolik si lidé klid dokázali připustit. Ale stejně bylo moc hezky. Pro mě bylo hezky. Jako v pohádce. Byla jsem uzavřena do svého světa, netušila jsem, co se děje kolem. Naprosté odříznutí mé duše a těla od veškerého skutečného zmatku, strachu, paniky a bezmoci mi dodávalo harmonii a naivitu. Nevinnost. Mé oči byly svázány hedvábným šátkem, na uších jsem měla huňaté klapky a místo všudypřítomného smradlavého potu ze strachu o vlastní život jsem cítila vůni růží a vlčích máků. Jak příhodné ty vlčí máky byly...
Ale i já jsem zaslechla ticho, které v úterý 13. srpna po poledni nastalo. Do té chvíle jsem neslyšela žádné otřesy, ani je necítila, přestože země pode mnou byla na jiných místech zasahována ďábelskými údery z pekel nebe. Ale po poledni vše ztichlo. Bylo mrtvo a ticho. Jako kdyby se zastavil čas. Dokonce ani hodiny neodbíjely čtvrt. Nic se nedělo. Jediné, co jsem byla s to zaslechnout, když zmizely mé klapky na uších, byl dech ostatních lidí, který se náhle zdál tak hlasitý a nepříjemně znervózňující.
Když všichni pohlédli vzhůru, pohlédla jsem také. Byla jsem ovce vprostřed stáda, jakby že ne? Na druhou stranu jsem byla zvědavá, co ti lidé vidí. Byla jsem malá, spatřila jsem pouze, že vzhlížejí k nebi. Co už jsem neviděla, byly jejich úžasem i děsem rozšířené zorničky. Jako by někdo zhasl všechna světla a oni museli prohlédnout tmou. Ale toto bylo zatmění hrůzy. A když jsem tak vzhlížela k nebi, viděla jsem rychle padající balíčky. Nepadaly přímo na nás, byly posílány do vedlejšího města. A když dopadl první, ozval se příšerný hluk, otřes, odnikud se hnal vítr, zazněly výkřiky, řev, lidé začali utíkat, propukali v pláč.
Byla jsem poslední, kdo se dal do pohybu. Nechápala jsem, co se děje. Nikoho jsem se nemohla zeptat. Nikdo by mi patrně ani neodpověděl. Dnes už vím, že by mi určitě neodpověděli. Utíkali do zdánlivého bezpečí, přestože ve skutečnosti nevěděli, kam chtějí běžet. Kdyby mohli, běží na konec světa, kde se schovají a zůstanou tam do konce světa, do konce těchto příšerných dní.

I já jsem utíkala. Za ostatními. Pak jsem odbočila a běžela domů. Park, v němž jsme všichni vcelku poklidně trávili předchozí minuty, nebyl příliš vzdálen od mých rodičů a bratrů. Vběhla jsem do domu, ale nikdo v něm nebyl. Ani jsem nestačila vykřiknout "Maminko," a něco mocného dopadlo přímo na naše město.
Seděla jsem v koutě, krčila se, třásla a plakala. Chtěla jsem volat maminku, ale nebyla jsem schopna. Mé dětské hrdlo se zajíkalo, má dětská mysl byla napadrť. Rozsypala se jako domeček z karet, do kterého minulý týden foukl můj bratr. Ale tentokrát to nebyl můj bratr. Kdosi mi položil ruku na paži. Uplakaná jsem vzhlédla. Stála nade mnou mně neznámá žena, přestože její obličej jsem již někde viděla. Snad v tom parku. Kolem mě pak stálo mnoho dalších lidí. Tedy ne přímo kolem mne, ale já to tak vnímala. Pohlíželi dolů na město bombardované velkými kovovými ptáky, které jsem v té chvíli spatřila poprvé v životě. Pohlédla jsem na paní. Smutně se na mě pousmála a také shlédla dolů. Spatřila jsem náš dům. Byl zničený a vlastně již téměř nebyl. Pohlédla jsem na své dlaně. Na svůj oděv. Nohy. Chodidla. Byla jsem oděna v rouchu mrtvých. A můj dům se stal mým hrobem.
 

Be the first one to judge this article.

Poll

Hlasuj o nejlepší příběh 2.kolo

Irei
K.

Comments

1 Terynka Terynka | Web | 15. november 2016 at 22:02 | React

U prvního příběhu mě překvapil konec, netušila jsem, co celou dobu teta plánovala a u druhého jsem tolik překvapená nebyla, čekala jsem, že hl. hrdinka nějak takto dopadne. Proto za mě povídka první.:-) (tím nechci říct, že by byla druhá špatná, je taky krásná.)

2 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 15. november 2016 at 22:36 | React
3 cadaver cadaver | Email | 16. november 2016 at 8:10 | React

Druhá povídka byla mnohonásobně lepší - stylisticky i obsahově, primitivnost a nedostatek slovní zásoby té první působí až groteskně... Rozhodně neodpovídají tvrzení obou o pokročilosti - první je evidentně na úrovni začátečníka a druhá je dle mého názoru mírně až středně pokročilá.

4 K. K. | Web | 16. november 2016 at 13:34 | React

[3]: Moc děkuji za kladnou kritiku mé povídky. Je možné, že jsem pokročilá, ale vlastně nevím, čím se od sebe stupně pokročilosti odlišují, proto se považuji za začátečníka. Pokročilost můžou právě posoudit spíše ti, kteří si povídky přečtou, nežli její samotní autoři. Ti bývají často neobjektivní (ať už přeceňují, nebo podceňují své tvůrčí a pisatelské schopnosti), protože jsou na své psaní zvyklí. :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement