Realita ti ubližuje,protože jsi citlivý...

Na pokraji života- druhý díl

5. november 2016 at 1:53 | Devil Lunneamora┼ |  On the brink of life

Krev začala stříkat proudem z jejího těla. Znovu zajela skalpelem do kůže. Hrozná samota a slzy ji tekli. Umírám? Ptala se sebe v duchu. A proč bych nemohla. Plyšový polorozpadlý starý narůžovělý vybledlý medvídek se zbarvil do ruda a zmáčel se jejími neutichajícími slzy. Vlastně proč by nemohla zemřít právě tady a ted? Když ji doktoři nedávají ani půl roku života? Je smrtelně nemocná a i tak pomalu a jistě umírá. Takže už je jí vše jedno. Její boj končí. Tak i tak. Je jí sedmnáct let a je na pokraji života.


Její rodina věděla, že brzy zemře avšak tvářili se, že je vše v pořádku. Měla pravé rodiče jen je změnilo, že jejich dcera má brzy zemřít. Vzalo je to. To ano. Jen ji nějak pohřbili předčasně. Přestali se o ni starat a vypustili její přítomnost. Jako by už neexistovala. Běhala v těžkých depresích po ulici. Vždy si doma vzala dva-tři tisíce a zase zmizela do ulic. Jejím domovem se stala ulice. Spala v opuštěných barácích ve městě. Občas odjela úplně pryč z rodného města.

Spávala i pod širým nebem v lesích pod hvězdnou oblohou. Po lavičkách, kde se dalo. Měla problémy s policií. Hlavně kvůli tomu, že v sedmnácti letech se fláká po ulicích pije,kouří,hulí a bere drogy. Pořád ji otravoli život více než už otrávený byl. Tak proč by tedy nemohla zemřít když ji čeká? Má těžkou rakovinu. A nemocné srdce. Začala usínat. Na svém oblíbeném tichém místě. Oči se jí zavírali a byla malátná. Dala si další lok vodky a vína. Popadla další plata antidepresiv a zapila zelenou. Převrátil se jí žaludek a trochu se pozvracela.

A krev tekla...Zase si prořízla tepny a žíly. A pak se pomalu v komatu snažila podříznout hrtan. Pomalu ale jistě upadala do spánku. Z euforie to přecházelo do bezvědomí. Ležela na hrobě své lásky a už nevnímala nic. Nastalo ticho. Jen černá tma a ticho. Nádherný pocit. Byla zmrzlá na kost. Její tělo bylo jako kámen. Viděla ho. Viděla ho v oslepující záři. Přicházel k ní s úsměvem a natahoval k ni ruce. Rozběhla se k němu s takovým štěstím. Objal ji a políbil. Jeho křídla mávali kolem ní. Zlatá veliká křídla. Andělská křídla.

"Miluji tě lásko." pronesla k němu. "Vím viděli jsme se jen dvakrát za život a nikdy spolu nemluvili." pronesla. "Já vím Denevo. Ty jsi si celou dobu veškeré ty roky myslela, že o tvé existenci nevím. Avšak věděl. Miluji tě od první chvíle co jsem tě poprvé spatřil avšak nikdo o tom nesměl vědět. Pojd se mnou lásko."

-Pokračování příště

 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement